Dobrovolná uhlíková kompenzace

Přechod k nízkouhlíkové ekonomice se stále více zakořeňuje ve veřejné debatě a dokonce i v každodenním životě ekonomických subjektů (států, firem a jednotlivců) a téma kompenzace uhlíku je pravidelně zmiňováno. Navrhujeme vám vrátit se k definici tohoto konceptu, jeho užitečnosti, omezením a osvědčeným postupům, které je třeba dodržovat.

Odkaz Kjótského protokolu

V prosinci 1997 přijala Konference smluvních stran (COP), pod záštitou OSN, klíčový text, který ukládá povinnosti snižování emisí skleníkových plynů (GHG).

Jsou to především rozvinuté země – země přílohy I – které se zavazují snižovat své emise stanovením závazných cílů (národních rozpočtů). Kromě snah o snížení vlastních emisí skleníkových plynů se rozvinuté země mohou finančně podílet na projektech, které umožňují snižovat emise organizací sídlících v jiných zemích (MOC, MDP).

Dobrovolná kompenzace uhlíku

Dobrovolná kompenzace uhlíku se řídí touto logikou, neboť „spočívá ve financování projektu snižování nebo sekvestrace emisí skleníkových plynů, za které nejsme přímo odpovědní“.

Pro každý projekt určuje realizátor projektu a certifikační orgán množství skleníkových plynů, které bude zabráněno nebo sekvestrováno, čímž stanoví počet uhlíkových kreditů vydaných pro daný projekt, přičemž jeden uhlíkový kredit představuje jednu tunu ekvivalentu CO2, kterému bylo zabráněno nebo který byl sekvestrován.

Je nutné jasně rozlišovat mezi „regulačním“ (povinným) trhem s uhlíkem a takzvaným „dobrovolným“ trhem, který nás zde zajímá:

• Regulační trh obecně pokrývá odvětví s nejvyššími emisemi skleníkových plynů (energetika, ocelářství, cementářství atd.) a ukládá dotčeným podnikům číselné cíle, které je třeba dodržovat („emisní kvóty“) – v Evropské unii se jedná o Systém pro obchodování s emisními povolenkami (EU ETS v angličtině), který pokrývá více než 40 % celkových emisí EU.
• Trh dobrovolné kompenzace uhlíku, který je otevřen všem ekonomickým subjektům, ale je zaměřen zejména na ty, kteří nepodléhají právní nebo regulační povinnosti omezující jejich emise skleníkových plynů (firmy, jednotlivci atd.).

Principy kvality kompenzačního projektu

Aby byl kompenzační projekt platný a relevantní, musí dodržovat několik základních principů:

• Adicionalita: Projekt musí generovat snížení emisí, ke kterému by nedošlo bez certifikace a bez uhlíkového financování získaného díky ní. Proto se započítávají pouze snížení emisí vyplývající z opatření, která přesahují referenční scénář stanovený použitou metodou.
• Měřitelnost: Projekt musí být měřitelný, to znamená, že lze kvantifikovat zachycené nebo snížené emise skleníkových plynů.
• Trvalost: Projekt musí být dlouhodobý.
• Ověřitelnost: Pokrok projektu a jeho vývoj v čase musí být snadno a pravidelně ověřitelný.

Nástroj pro rychlejší dosažení globální uhlíkové neutrality

Kompenzace zapadá do posloupnosti vyhnout se – snížit – kompenzovat, a to po změření uhlíkové stopy organizace. Tím, že jde nad rámec snižování emisí, je dobrovolná kompenzace uhlíku prostředkem k rychlejšímu dosažení cíle globální uhlíkové neutrality.

Hlavní aktéři trhu s kompenzacemi uhlíku

Na trhu lze rozlišit 4 hlavní aktéry:

• Certifikační orgány, které ověřují, zda projekt splňuje definované cíle, a potvrzují snížení emisí SKP, a tedy i počet souvisejících uhlíkových kreditů.
• Realizátoři projektů (nebo developeři), kteří projekt konkrétně realizují
• Zprostředkovatelé, kteří propojují prodejce a kupující uhlíkových kreditů – některé subjekty mohou působit jak jako realizátoři projektů, tak jako zprostředkovatelé
• Koneční kupující, kteří získávají uhlíkové kredity v rámci svého úsilí o nízkouhlíkovou transformaci (především firmy a jednotlivci)

Pochopit roli kompenzace a zhodnotit ji

Někteří aktéři zapojení do uhlíkové kompenzace jsou někdy kritizováni za komunikaci spojenou s tímto přístupem, a my vám vysvětlíme proč:

• Termín „kompenzace“ může mylně naznačovat, že nákup uhlíkových kreditů se rovná zrušení emisí organizace, čímž vzniká riziko, že organizace zanedbá úsilí o snížení svých emisí skleníkových plynů (SKP)
• Některé organizace prezentují svůj kompenzační přístup, aby se prohlásily za „uhlíkově neutrální“ (0-karbonové), avšak metodiky uhlíkového účetnictví jsou jednoznačné: nelze odečítat emise kompenzované jinde od vlastních emisí SKP

Pro zhodnocení přístupu k uhlíkové kompenzaci je proto nezbytné jej zařadit do celkového přístupu k uhlíkové transformaci (měřit, předcházet-snižovat, kompenzovat) a být transparentní ohledně různých podniknutých akcí (snižování, financování kompenzačních projektů) a neomezovat se pouze na „čistě aritmetické“ pojetí uhlíkové neutrality, jak připomíná ADEME ve svém stanovisku vydaném na začátku roku 2022.

Závěrem, výhody uhlíkové kompenzace jsou zřejmé: kompenzace umožňuje směřovat finanční prostředky do nízkouhlíkového rozvoje, jak uvádí Carbone4, jedná se tedy o relevantní nástroj k rychlejšímu dosažení globální uhlíkové neutrality. Je však nutné zařadit kompenzaci do celkového přístupu k nízkouhlíkové transformaci a transparentně komunikovat o různých akcích, které organizace podniká, vyhnout se zaměření pouze na kompenzaci.